Pokud nežijete v jeskyni, tak asi víte, že cestování za hranice státu je momentálně krapet zkomplikované všemožnými nařízeními, zákazy, omezeními a doporučeními, které musíme dodržovat, ať už se nám to líbí či nikoliv. Jestli se v tuto chvíli cestování vyplatí je asi na každém z vás. My ve Flatio jsme však byli “nuceni” za hranice Česka vycestovat, konkrétně do portugalského Lisabonu. A jak se ta naše cesta se současnými vládními omezeními vyvíjela? Odletěli jsme vůbec? O tom se s vámi podělíme na následujících řádcích.
Krátce po 11. hodině dopolední opouštíme naše milované Brno, abychom se mohli vydat směrem vídeňské letiště, kde celá naše cesta začala. Pravděpodobně si teď říkáte, proč jsme neodletěli z pražského Letiště Václava Havla. Jak se ale ukázalo, neobešlo by se to bez komplikací, na rozdíl od letiště ve Vídni. My se tak nemuseli stresovat karanténou po příletu do Lisabonu, ani žádnou jinou kontrolou ve Vídni. Skoro by se dalo říct, že život v Rakousku zůstal zcela “normální” (rozuměj bez virusu). A i když byl z této stránky věci začátek našeho výletu bezproblémový, ukázalo se, že jeho spontánnost nám do karet moc nehrála. Letenky jsme sice měli v pořádku zakoupené již večer před odletem, při příjezdu na vídeňské letiště krátce po 1 hodině odpolední jsme však zjistili, že nemáme připravený check-in. Toto menší fiasko nás stálo nemalé peníze (konkrétně 50 Eur za osobu) a také nervy - aplikace leteckých společností totiž nejsou úplně uživatelsky přívětivé, a provést v nich i jednoduchý úkon, jako je třeba právě zmiňovaný check-in, je nadlidský výkon. Pokud tedy chcete ušetřit pár “drobných”, doporučuji vyřešit si check-in co nejdříve, a nenechávat to na poslední chvíli.
Po nástupu do letadla nás mile překvapila skutečnost, že většina pasažérů (včetně leteckého personálu) měla řádně nasazené roušky. Píši většina, protože, jak už tomu tak bývá, se opět našel někdo, kdo měl potřebu se z rouškového omezení vymanit. A tak se v našem letu vyskytl sabotér, který fikaně “obešel” letecká nařízení. Jak? Velice jednoduše! Stačila mu k tomu taška jídla, jedna půllitrová káva a nadměrně dlouhé hodování (banán jedl např. dvakrát déle než bývá zvykem). Naneštěstí měl tu smůlu, že náš let trval 4 hodiny, a asi není v lidských silách (a ani v kapacitě žaludku) po celou dobu jíst či pít. Proto byl i tento vykuk posléze donucen si roušku nasadit. A popravdě jsem se mu ani nedivila, sama bych nechtěla riskovat, že mi vyhubuje letuška (i když stále na profesionální úrovni a s úsměvem na tváři).
Pravděpodobně vás ale zajímá, co se stalo po výstupu z letadla. Osobně jsem čekala alespoň otázku ve smyslu: “Dobrý den, jak dlouho tu zůstáváte? A můžeme Vám změřit teplotu?” Ale ouha, nic takového se nestalo. Žádné otázky, ani měření teploty … I zde se vše tvářilo tak, jakoby žádný virus ani nebyl. Cestování dopravou v Portugalsku je ale (stejně jako u nás) možné pouze s nasazenými rouškami, ať už cestujete autobusem, taxíkem, tramvají či Uberem. Většina Uber řidičů má (kromě zmiňovaných roušek) vozidlo dokonce oddělené přepážkami z plexiskel, takže je jejich ochrana zdvojená. Mnoho aut, které jsme při našem výletě využili, mělo také připravenou dezinfekci. A sami řidiči byli i přes zpřísněná opatření milí a ochotní. Pomohli, poradili nebo jen tak poklábosili o aktuální situaci v Portugalsku.
A jak probíhala cesta zpět do Česka? O něco málo komplikovaněji než cesta do Portugalska, což se ale asi dalo čekat a nemělo by to nikoho překvapit. Po 3hodinovém letu, zhruba v 1 hodinu ranní, kdy už si pomalu musíte lepit víčka k obočí, aby vám oči zůstaly otevřené, nás na vídeňském letišti zastavili vojáci s dotazem, zda zůstáváme v Rakousku či nikoliv. S výrazem, který nevěstí nic dobrého, si od nás vyžádali doklad totožnosti s našimi X let starými fotografiemi, kde se opravdu nepodobáme sami sobě, aby nás vzápětí bez řečí pustili dál. Následovalo už jen sejmutí teploty termokamerou, a my unavení, ale plní dojmů, mohli nasednout do auta s jedinou cílovou destinací - milovanou postelí!
